Alivio centrum
Královská cesta do nevědomí
(práce se sny v psychoterapii)
„Sen je divadlo, v němž je snící člověk scénou, hercem, nápovědou, režisérem, autorem, publikem i kritikem…“
Název článku odkazuje na větu, kterou kdysi pronesl jeden, do dnešní doby z nejznámějších psychologů, Sigmund Freud. Chtěl tímto výrokem poukázat na významný aspekt lidského života, jakým bylo snění a zároveň vyzdvihnout funkci snů pro psychiku. A řeč rozhodně není o jedné funkci, je jich hned několik. Vždyť sny k lidstvu patří od pradávna stejně jako naše myšlenky, emoce, záměry či plány. Všichni sníme, a pokud budeme chtít, můžeme naše sny využívat k lepšímu porozumění samy sobě, k zorientování se v situacích, jimiž zrovna procházíme, k získání nových pohledů na naše reakce a prožívání. Sny sice nevznikají záměrně k tomu, aby byly vykládány a pochopeny, ale právě skrze snahu o jejich alespoň částečné pochopení se můžeme dopátrat, proč k nám naše nevědomí promlouvá, co se nám snaží o našem životě sdělit. Od doby Freuda samozřejmě uplynulo mnoho let a teorie snění, jakožto i práce se sny v psychoterapii, prošly mnohými změnami. Dnes existuje mnoho různých technik, jak se sny pracovat, přesto nelze jednoznačně říci, která z nich je ta nejlepší. Pojďme se teď společně vydat na tajemnou cestu za porozuměním řeči snů a odhalit, jaký přínos pro nás mohou ukrývat.
Léčivé i slavné sny
Schopnost snít je něco, co nás dělá lidmi, něco, co nás doprovází celý náš život. Stejně tak se i celými dějinami lidstva line neutuchající zájem a fascinace o tuto stále dosti neprobádanou oblast lidské existence. Vždyť snům jako takovým byl od pradávna přikládán obrovský význam a málokterá kultura je brala na lehkou váhu. Už nejstarší písemné dokumenty hovoří o snech a významu, který se jim přisuzuje, ať už jde o nositele poselství, spojnici v komunikaci s božstvy, varování, inspiraci, pomoc, lék a mnohé další. Sny jsou přeci tak tajemné, vzrušující, děsivé i příjemné a už naši prapředkové tušili, že od nich mohou leccos očekávat. Například ve starověkém Egyptě, i později v Antice, se snů užívalo k léčbě. Sny byly považovány za znamení, poselství od Bohů, které mělo mít na snícího léčebný účinek. Řekové tuto tzv. snovou inkubaci rozvinuli natolik, že stavěli dokonce speciální chrámy, kam se člověk mohl uchýlit a čekat až se dostaví léčivý sen. Od snů očekávalo čím dál více. Stále častěji to bylo také povzbuzení, neméně často i potvrzení, varování nebo cesta, když se dotyčný ocitl na nějakém životním rozcestí nebo si nevěděl s něčím rady. Vždyť je všeobecně známo, že i mnoho důležitých objevů, vynálezů, uměleckých děl vzniklo původně ve snu. Proto není překvapením, že se už od pradávna lidé zajímají o výklad a pochopení těchto tajemných příběhů. Symbolika, kterou ve snech můžeme najít je vskutku jako bezedná nádoba, byť se po staletí vydávají tlusté snáře a je patrná snaha vytvořit nějakou všeobecnou „kuchařku“, která by umožnila jednoduchý a především neomylný výklad toho, co nás ve snech potkává. Podobně jako si laická veřejnost pojí sen se jménem Sigmunda Freuda a jeho epochálním dílem VÝKLAD SNŮ, tak také mnozí nabývají mylného dojmu, že psychoterapeut je něco jako chodící snář, kterému předložíte sen, a on vám nabídne jeho přesnou interpretaci, či dokonce z něho usoudí na rozřešení vašich psychických potíží. Bohužel nebo bohudík, není tomu tak. Některé symboly se ve snech opakují častěji a může u nich nastat shoda, plynoucí především z kulturních předpokladů a kolektivní zkušenosti lidstva. Je ale dobré mít na vědomí, že význam snových obrazů je určován vždy celým kontextem snu a že stejný symbol, jev, může znamenat různé věci ve snech různých lidí a dokonce i ve snech jednoho a téhož člověka.
Jak kdysi pronesl další významný psycholog Carl Gustav Jung, původně žák Freuda, sen je jediný svět, který vytváříme my sami. Sny tedy nemůžeme posuzovat samy o sobě, důležitý je osobní kontext snícího. Každý prvek snu je často mnohoznačný a vztahuje se k celé řadě významných okolností.
Teoretická východiska
Sigmund Freud nahlížel na sny v kontextu svého modelu, kde rozlišoval vědomé a nevědomé části psychiky, jako na „strážce spánku“. Vycházel z přesvědčení, že sny představují náhradní nebo nouzové uspokojení pudových přání, konfliktů či potřeb, které byly vytěsněny do nevědomí, často proto, že byly z nějakého důvodu pro vědomí nepřijatelné. Tato vytěsněná přání, potřeby i konflikty často agresivního či sexuálního charakteru však přesto v nevědomí nadále existují a pokouší se dostat zpět na povrch. Freud hovořil o tzv. snové práci, kdy se snícímu vytěsněné obsahy z nevědomí nepředstavují ve své reálné podobě, ale přetváří se v různé symboly a ve snu se pak objevují v maskované formě, kterou Freud nazývá manifestním obsahem snu (to, co je zjevné, na co si ze snu vzpomínáme, o čem vyprávíme). V psychoterapii se pak člověk pokouší nahlédnout také druhý, tzv. latentní nebo skrytý obsah snu, který poodhalí vytěsněné části psyché. Freud k tomu užíval svou metodu volných asociací. Přestože tuto funkci snů dnes nemůžeme popřít, je zřejmé, že sny nelze brát jen jako jakési ochránce spánku a nástroje k uspokojování vytěsněných přání.
Dalším významným teoretikem v oblasti práce se sny byl jeden ze žáku S. Freuda, zakladatel analytické psychologie, Carl Gustav Jung. Ten pokládal sen za velmi složitý fenomén. Zdůrazňoval jeho další funkce, zejména kompenzační , ale například také prospektivní, seberegulační a další, o nichž bude ještě řeč. Jung, na rozdíl od Freuda, využíval metodu vázaných asociací, tedy představ nebo slov, které se nějakým způsobem vztahovaly k jádrové konfliktní zkušenosti jedince, jež nazýval komplexem. Pro Junga byly také mnohem významnější symboly, se kterými pracoval mimo sny i v imaginacích. Nabádal své analyzandy, aby se zaměřovali nejen na symboly, které se ve snu vyskytují, ale náležitou pozornost věnovali také vnitřním vztahům snových obrazů (zvláště v případě série snů) a symbolickým interakcím. Varoval před vyvozováním jednoznačných závěrů a snažil se zdůraznit, že sen musí být vždy pojímám v kontextu snící osoby, včetně zkoumání pocitů, které sen v dotyčném vzbuzuje při vědomí. Symboly, které se tedy v našich snech objevují nelze zevšeobecnit snáři nebo jinými lexikony.
K čemu všemu nám sen může posloužit
Kompenzační funkce snu
„Stejně účelně, jako reaguje tělo na poškození, infekci, nebo abnormální způsob života, reagují na nepřirozené nebo nebezpečné poruchy svými obrannými prostředky i psychické funkce. Mezi tyto účelné rekce patří podle mého mínění i sen…“ (C. G. Jung)
Jak už bylo naznačeno, byl to zejména C.G. Jung, který začal zkoumat další funkce, které může sen pro lidskou psychiku sehrávat. Jednou z hlavních teorií, které Jung o snech postuloval, byla i teorie kompenzace. Jinými slovy Jung tvrdil, že sny kompenzují náš vědomý postoj, čímž vlastně zajišťují seberegulaci psyché. Vycházel z toho, že nevědomí „kompenzuje“ vědomí. Kompenzační funkce spočívá v tom, že sny nám v mnoha případech i skrze různé postavy, nebo symboly, jež se v nich objevují, předvádí ty aspekty naší osobnosti, které v současné době přehlížíme, zanedbáváme anebo ty, které je třeba rozvinout. Sen nás upozorňuje na emoce, témata, ty stránky naší osobnosti, se kterými máme navázat kontakt. Náhled na tyto aspekty by měl dopomoci k plnějšímu prožívání případně k lepšímu posouzení určité situace. Jung se přímo k této funkci vyjadřuje tak, že „ čím je vědomý postoj jednostrannější a čím více se odchyluje od životního optima, tím snáze se objeví živé sny se silně kontrastujícím, ale účelným obsahem jako projev vlastního psychologického řízení jedince.“
Kompenzace jako taková však funguje jen do určité míry, neboť například lidé s těžkou depresí mívají málokdy pozitivní sny, nadto si sny také obtížně vybavují, většinou dílem vyčerpání organismu.
Prospektivní funkce
V dějinách se lidé málo k čemu upínali ve smyslu očekávání věcí budoucích, tak jako právě ke snu. Sen i dnes v mnohých vyvolává závan tajemna, a když už se nám nějaký zdá, nezřídka se samy sebe ptáme, zda nám sen nechce říct něco o tom, co se nám může přihodit v blízké budoucnosti. Sigmund Freud pohlížel na sny při jejich zkoumání i výkladu jako na nesplněná dětská přání, tedy retrospektivně, nicméně jeho nástupci se začali více zabývat i tzv. prospektivní funkcí. Je to určitá schopnost našeho nevědomí propojovat se s podprahovými pocity, myšlenkami i vzpomínkovými stopami a hledat v nich nová řešení, nová východiska a ty pak předkládat našemu vědomí. Tato funkce implikuje skutečnost, že sen může pro jedince představovat jakousi formu sebeléčby. Jung však neustále všude varoval před přeceňováním této funkce, která často vede k „prorockým“ tendencím či parapsychologii. Vše je jen důsledkem spolupráce našeho nevědomí a vědomého postoje. Tuto funkci lze dobře vidět na snech lidí, kteří mají potíže se sebehodnocením a sny jim nabízí možnost, jak se alespoň v nich zbavovat různých stresů, úzkostí a obav z neúspěchů apod. Sen, kde se úspěšně vypořádají s nějakou náročnou a obávanou situací jim může dodat odvahu a sebedůvěru a nepřímo tak způsobit, že se i reálně s podobnou situací vyrovnávají daleko snáz.
Reduktivní funkce
Je opakem prospektivní funkce, kdy nám sen může naopak přinášet pocity marnosti, nicotnosti a poukazovat tak na skutečnost, že svůj život nežijeme v upřímnosti, ale daleko častěji si nasazujeme (nebo nám je nasazována okolím) masku. Ta má obvykle za úkol posílit vlastní sebehodnotu, nicméně mnohdy již přestává odpovídat naší reálné osobnosti a jejím skutečným vnitřním možnostem. Sny, kde zažíváme odhalení, ponižující či nicotné pocity, pak mohou skrze reduktivní funkci posloužit k tomu, abychom pocity vlastního velikášství a znamenitosti přehodnotili a snažili se být více samy sebou.
Lehké je snít, ale jak si sen vybavit?
Pro naši psyché se sen se stává snem teprve poté, co z něj procitáme a co si na něj pokoušíme vzpomenout. Každou noc se nám zdá obvykle spoustu snů, ačkoliv se mnohé studie různí, průměrně se uvádí cca 4-5 snů za noc. Poněkud bizarní sny se nám zdají v tzv. REM fázi spánku, během fází non-REM jsou pak naše sny o něco rozumnější, ale zato výraznější a proto je i větší šance si na ně snáze vzpomenout. Co nám však ještě může dopomoci k lepšímu vybavování našich snů? A je možné to nějak ovlivnit? Můžeme se o to alespoň pokusit, když budeme brát v úvahu následující faktory:
Vzpomínání na sny ovlivňuje řada vnějších faktorů. Odborně se tomu říká hypotéza interference a doslova jde o všechno rušivé, co k nám přichází z vnějšku a narušuje nejen klidný spánek a tím i snění, ale hlavně pozdější vybavování. Vezměme si například ostrý zvuk budíku, který sen násilně přeruší. Méně rušivým, přesto s podobným dopadem může být ranní zpěv ptáků, světlo, hluk z ulice apod. Jestliže je s ohledem na spánkové fáze prokázáno, že nejvíce sníme právě v časných ranních hodinách, pak je pravděpodobné, že se nám sny budou snáze vybavovat o víkendech, prázdninách, dovolených, kdy nás netlačí čas a povinnosti.
Naše vzpomínání na sny ovlivňuje ve velké míře i typ samotného snu a ústřední emoce. Nejčastěji jsou to silné emoce, jakou je třeba úzkost. Z úzkostných snů máme také větší tendenci se probouzet. Samostatnou kapitolou jsou pak noční můry, kdy obsah některých nosíme ve vzpomínkách třeba i po zbytek života. Tyto fenomény z říše snů by však vydaly na další samostatný článek.
Kvalita snění a následného vybavování snů samozřejmě souvisí také s životními okolnostmi a situacemi, kterými právě procházíme. Když nás něco tíží, nemůžeme se rozhodnout, procházíme stresem, mnohdy si často nevědomě přejeme, aby nám sny nějak pomohly, přinesly rozřešení, nápovědu, utěšení v náročném období. Není překvapením, že právě v tíživých situacích jsou naše sny živější a srozumitelnější, pravděpodobně i díky tomu, že jsme v takových chvílích citlivější, křehčí a naše já není schopno užívat tolik obranných mechanismů, čímž se mnohé odrazí právě do snu.
K vybavování snu mohou dopomoci i naše konkrétní osobnostní rysy. Uvádí se, že lépe vzpomínají na sny jedinci, kteří jsou sensibilní, více psychicky zranitelnější, mající potíže s blízkostí a distancí, trpí různými neurotickými konflikty, lidé tvůrčí. Naopak osobnosti preferující až příliš racionální směr myšlení si sny pamatují méně často. V neposlední řadě je to také nálada, která nás při vzpomínání ovlivňuje. Lidé léčící se s depresivní poruchou si často sny nepamatují, trpí pocitem, že se jim ani nic nezdá. Bohužel některá tricyklická antidepresiva, upravující mimo jiné spánek, schopnost snít a sny si následně vybavovat, snižují.
Pokud byste v budoucnu byli rádi se svými sny více v kontaktu, chtěli si je více pamatovat, tak věřte, že už samotný zájem o snění a sny může stimulovat jejich lepší vybavování. Lidé, kteří si kolem usínání a přípravy na snění vymysleli různé rituály (například nachystání si deníku a tužky vedle postele, příjemná relaxační hudba před usnutím, vědomá snaha o rozvíjení snových představ apod.), si na sny dokázali snáze vzpomenout. V tomto směru může být užitečná i samotná terapie, kdy někteří psychoterapeuti pracují s technikou imaginací a snaží se, aby klient mohl své sny opakovaně prožít v bdělém stavu. Už jen samotný fakt, že své sny můžete někomu převyprávět, je často dostačující, aby se znovu oživily základní snové emoce, které se mohou v závislosti na posluchačích různě modifikovat, to však nebývá při práci se snem na škodu.
Mgr. Veronika Mišáková
Použitá literatura a zdroje:
James A. Hall; Jungiánský výklad snů : příručka k teorii a praxi (Brno, Nakladatelství Tomáše Janečka, 2005)
Clara E. Hill; Práca so snami v psychoterapii (Trenčín, 2009)
Hans Dieckman; Sny jako řeč duše : hlubinněpsychologický výklad snů (Praha, Portál, 2014)
Verena Kast; Sny: práce se sny v psychoterapeutické praxi (Praha, Portál, 2013)
Medard Boss; Včera v noci se mi zdálo (Praha, Grada, 1994)
Ernest Hartmann; Sny, podstata a funkcie snívania (Trenčín, Vydavateľstvo F, 2013)