Alivio centrum
Máme malé dítě...
Žijeme v době, která nás vede k zodpovědnému přístupu k dítěti. Být pozorný k jeho potřebám, nechat ho svobodně vyrůstat, zbytečně neomezovat, podporovat jeho kreativitu ale i stavět jasné hranice tak, aby se mělo o co opřít. Navíc zajistit zdravé prostředí. Dost těžký úkol. Kreativní přizpůsobení organismu na různé podněty a prostředí je úžasná věc. Jak se v ní ale vyznat jako rodič? Jak mám vědět, jaký signál co znamená? Je opakované kývání batolete reakcí na atmosféru v rodině nebo se mu jen „líbí“ rytmus? Kde najít tu správnou hranici? Zaměřovat se na dítě nebo změnit svůj přístup? Uf... spousta otázek někdy i výčitek pro rodiče.
Naše výchova i společenský tlak velí dělat věci „správně“. Tím se nárok zvyšuje a rodiče přirozeně chtějí v této zkoušce obstát. Správně ale nemusí znamenat pro nás a naše dítě nejlépe. Někdy dochází k paradoxům, jako například když maminka úzkostně hlídá pro dítě vhodnou stravu a přitom hrdě popisuje, jak dítě již po třech měsících od narození zvládá spát samo ve vedlejším pokoji. Nebo úžasný vliv tlaku reklamy, kdy rodič upřednostní „Bio“ ze skleničky, před babiččinou zeleninovou omáčkou ze zahrádky. (Ta by totiž mohla obsahovat chemikálie, a přitom se ani nepozastaví nad tím, že výrobek má jeden a půl roční trvanlivost). Naskýtá se otázka, zda je důležitější strava fyzická nebo ta emoční. Pravděpodobně obojí. Ale jak vše stihnout, zařídit, pohlídat a ještě se s klidem věnovat dítěti? A k tomu to unavující „být ve střehu“ a zvažovat, zda volím svobodně nebo pod vnějším tlakem (výchovy, společnosti, reklamy, a o i v aktuálně prosazovaných oblastech např. kojení, porod atd.) Není pochyb, že pro své dítě chceme to nejlepší.
Mnohdy nesouhlasíme s výchovou svých rodičů, která se odehrávala ve stínu doporučení komunistického režimu, a naším cílem podporovaným spoustou soudobých dětských organizací je „dělat to jinak“. Chtě nechtě jsme ale svou minulostí zatíženi a ne jednou se stane, že vlastně přijdeme na to, že náš přístup je tomu rodičovskému velmi podobný. Není divu, vždyť nás skoro dvě desetiletí vychovávali. Skupinová setkání rodičů a edukativní workshopy jsou dobrým začátkem a velkou podporou. Na cestě za poznáním můžeme dojít i k tomu, že často není nutné rebelsky „dělat věci jinak,“ jako spíše spolehnout se na svou přirozenost a přijmout i to, co nám dali naši rodiče jako neoddělitelnou součást nás samých. Někdy se ale stane, že přes veškerou snahu cítíme, že si s některými situacemi nevíme rady. Přiznat na veřejném setkání rodičů, tedy lidí, které neznám, co se mi ve vztahu s dítětem děje, není lehká věc. Ještě více nelehká, pokud cítím, že „to celé“ souvisí např. i se vztahem s partnerem a celkovou atmosférou v rodině, nebo se za celou věc jednoduše „trochu stydím“. Pro řešení takové situace je mnohem vhodnější vyhledat intimnější a bezpečné prostředí „tváří v tvář“ s terapeutem. Může se jednat o jednorázové setkání, může jít i o dlouhodobější terapii. Záleží na vašich potřebách.
Navštívit odborníka je dobré i v situaci, kdy váháme nad tím, zda projev dítěte je ještě v mezích „normálu“ nebo bychom se měli nějak znepokojovat. Často rodiče zneklidní změna chování, například když se „předtím“ klidné dítě začne vztekat a odporovat nebo je najednou úzkostné a nechce se vzdalovat od matky, i když by ještě před pár týdny „odešlo s kýmkoliv“. Vývojová období mají svá specifika a někdy se na první pohled neřídí zákony logiky, nebo alespoň ne té rodičovské. I v této situaci vás může uklidnit setkání s odborníkem, který vám vysvětlí obecné zákonitosti jednotlivých stádií a pomůže vám se zorientovat právě v tom, kterým nyní se svým dítětem procházíte.
Pomůže vám také najít pro vás nejvhodnější způsob reagování na tyto vývojové výzvy.