Alivio centrum

Syndrom hodného dítěte
Mgr. Marek Procházka

Zmínili se před vámi rodiče někdy, že jste byli hodné dítě? Že jste nezlobili, že na vás stačilo zvýšit hlas či obočí a už jste byli hodní? Možná jste se dobře učili, nosili domů samé jedničky, aniž by vás rodiče museli nutit psát úkoly – sami jste byli svědomití a zodpovědní. Možná že později, třeba před maturitou nebo na vysoké škole, jste se dokonce učili příliš, a rodiče vám říkali, abyste to tak nepřeháněli, abyste si dali pohov.

Mohlo by se zdát, že mít takové hodné a poslušné dítě je požehnání – pro něj i pro rodiče. Nebo že rodiče dobře dítě vychovávají, a tak se jim to vrací: jejich dítě jim nedělá starosti a je úspěšné. A přitom se tu možná pro všechny zúčastněné rodí překvapení. Přichází někdy v pubertě, někdy na prahu dospělosti, třeba na vysoké škole, a může mít různou podobu.

Je možné, že uvedený scénář je na pozadí různých moderních poruch, ale typicky mívá následující průběh. Syndrom hodného dítěte se ohlásí nějakým druhem životního kolapsu, spojeným s nedostatkem energie. Stane se třeba, že dosud výborný student, jedničkář, nedokončí vysokou školu. Důvody může uvádět různé: přestalo mě to bavit, nenaplňuje mě to, chci zkusit něco jiného. Může se pak stát, že vyzkouší několik škol, aniž by některou z nich dotáhl k titulu – a paradoxně bojuje s dosažením vysokoškolského vzdělání.

Někdy je při bližším zkoumání na pozadí nechuť dělat zkoušky. Pokud jsou náročné, stojí studenta mnoho energie, protože jisté získání dobré známky je – při různých rozmarech učitelů a proměnlivosti vysokoškolského prostředí nebo vyšší náročnosti látky – čím dál obtížnější. Takoví studenti proto skrytě obdivují odvahu spolužáků, kteří jdou zkoušku “zkusit” a často se jim to podaří. Zároveň si nedovedou představit, že by to udělali sami a na zkoušky se nadále pečlivě připravují.

V lepším případě takový mladý člověk začne být unavenější, jeho dosud nadprůměrná výkonnost klesá, ale přesto se mu podaří dotáhnout studium, a v praxi se mu pak poněkud uleví. V horším případě se mu v životě začnou střídat období výkonnostních spurtů a období někdy i hlubokých depresí s výrazným úbytkem energie. Často se souběžně vyskytují potíže ve vztazích, v tomto období hlavně partnerských. Pokud ještě ve fázi vysokého výkonu nepřijde rodina, může se hledání životního partnera protáhnout i na dlouhá léta. Zajímavé přitom je, že opakované vztahy ukončuje právě ono nyní již dospělé hodné dítě.

O syndromu hodného dítěte bylo napsáno mnoho. Z populárně psychologické literatury je dostupná knížka “Dětství je drama” (Alice Millerová, Nakladatelství Lidových novin, 2001) nebo kniha “Narcismus, vnitřní žalář” (Heinz-Peter Rohr, Portál, 2008). Nálepka “narcismu”, pod kterou se poruchou zabývají psychologové, možná odradila některé čtenáře, kteří by se jinak v popisu tohoto životního scénáře našli. Porozumět podstatě syndromu hodného dítěte je prospěšné jak pro lidi, kteří v dětství nezlobili, tak pro rodiče takových dětí. Je velmi užitečné přečíst si aspoň jednu z uvedených knížek, protože podstata problému je složitější.

Zjednodušeně řečeno, hodné dítě nezlobí, protože si chce – potřebuje – zasloužit lásku rodičů. Velmi brzy proto začne potlačovat své vlastní přirozené potřeby a impulzy a zaměří se na odečítání potřeb a očekávání rodičů, později učitelů či jiných autorit. Tak se postupně odnaučí naslouchat svému já, oddělí se od svých emocí a pudů.

Uvedený model funguje hodnému dítěti dobře do té doby, dokud je jeho vnitřní motivace založena na hodnocení referenčních osob. Hroutí se právě v rané dospělosti, kdy nabývá na důležitosti sebehodnocení a zdrojem motivace se stává vlastní já. Mladý člověk začíná hledat vlastní cesty životem a přirozeně se ptá: Co je moje cesta? Kdo vlastně jsem? Co mě opravdu baví, naplňuje? Hodné dítě však v této souvislosti pociťuje žalostný nedostatek vlastních pocitů, hnutí, impulzů. Ano, ty byly totiž pohřbeny již velmi dávno pod očekáváními rodičů, stejně jako schopnost dítěte těmto vnitřním pohnutkám naslouchat a řídit se jimi.

Prožívané pocitové vakuum je proto kompenzováno silnými podněty, které mladému člověku přinášejí pocity, prožitek. Hodné děti podávají vysoké výkony, snaží se být nejlepší v jedné, ale častěji několika oblastech. Na druhé často působí jako perfekcionisté, nároční nejen na druhé, ale především sami na sebe. Urputně tak dosahují ocenění okolí, které jim dosud dodávalo drive a zoufale se snaží nalézt sebepřijetí tam, kde je provždy nestabilní – v hodnocení druhých.

Jako každá porucha založená v raném dětství, i syndrom hodného dítěte je úporná potíž. Výše uvedené knížky vidí možnou, i když nezaručenou cestu ven v dlouhodobé intenzivní psychoanalytické terapii. Přesto se domnívám, že i porozumění mechanizmu syndromu je přínosné. Porozumí-li např. čtenář vzniku svých problémů, může odpustit nejen sobě, ale i svým rodičům. I oni totiž byli obětí podobného výchovného působení, které nevědomky přenesli na své děti.

Důležité je i porozumění svým vlastním prožitkům oddělenosti od emocí, malého kontaktu s vlastním já – a mechanizmu jejich vzniku. Přitom dlouhodobá psychoanalýza nemusí být jedinou cestou k sobě, vždyť moderní přístupy nabízejí řadu jiných možností. Humanistické psychoterapeutické směry např. rozvíjejí metody, které vedou člověka do kontaktu sama se sebou. A jistě i jiné prožitkově laděné techniky mohou při hledání sama sebe prospět.

Seznámí-li se s problematikou rodiče hodných dětí, mohou být citlivější k mechanizmům, jejichž působením syndrom hodného dítěte vzniká. Mohou být proto ostražitější k vnitřnímu světu svých dětí, mohou jej vnímat o něco hlouběji, než je běžné z hlediska výchovy. Mohou si uvědomovat stinné stránky vysoké výkonnosti svých dětí a možná zatížení, která jim jejich poslušnost a vychovanost vytváří do budoucna. Mohou také více reflektovat svá očekávání od nich, svůj tlak na jejich výkon nebo dokonce – a to by bylo obzvláště přínosné – emoční mechanizmy, které při výchově uplatňují.