Alivio centrum
Kdy přijít
Kdy vyhledat pomoc dětského psychologa?
Pro rodiče a další dospělé osoby pracující s dětmi může být obtížné učinit rozhodnutí, kdy lze zvládnout problém vlastními silami a kdy už je na čase vyhledat pomoc psychologa. Řeč psychiky není tak jednoznačná jako řeč těla, když onemocní nějakou fyzickou nemocí jakou je např. angína či chřipka. Signály těla se čtou obecně zřetelněji a lékařskou pomoc vyhledáme mnohem rychleji. Také samotný fakt, že se jedná o návštěvu psychologa (příp. psychiatra) je v našich krajinách dosud velmi nepopulární a stigmatizován různými předsudky. Jako by to, že navštívíme psychologa, bylo špatnou vizitkou toho, že je se mnou či s mojí rodinou něco opravdu hodně v nepořádku. Přestože přeci jen dochází v poslední době k výrazné změně ve vnímání psychologické pomoci, za návštěvu psychologa se stále řada lidí stydí. Pro jiné není psycholog už sice takovým „strašákem“ jako tomu bylo dříve, stále je ale toto povolání zahaleno jakýmsi tajemnem a obavami. Rozhodnutí pro návštěvu psychologa se snaží řada dospělých odkládat až do krajnosti. Nejprve zkouší problém řešit sami, což může někdy stačit, jindy se však může problém vléci dlouhodobě s kolísavými projevy a za kratší či delší dobu může neadekvátně vygradovat a vymknout se zcela mimo kontrolu. Následující text by měl napomoci ujasnit si, kdy je na místě vyhledat pomoc dětského psychologa.
Jak tedy konkrétně poznat, že je potřeba vyhledat odbornou pomoc?Obecně platí, že je lépe psychologa navštívit, i když se může jednat pouze o „přehnané“ obavy než odborníka nenavštívit. Psycholog má již z povahy své profese pro úzkosti a obavy rodičů velké pochopení a je tudíž ten poslední, který by „zbytečnou“ návštěvu rodiči vyčítal. Včasná návštěva může pomoci problém snáze a rychleji vyřešit a může se tak předejít vážnějším problémům v budoucnosti (někdy až v dospívání či v dospělosti).
1) Specifické symptomy jsou zcela konkrétní a vyplývající ze samotné příčiny problému či stresoru: např. nápadně časté, příp. na neobvyklých místech fyzické zranění při podezření na fyzické týrání, řezné rány při sebepoškozování, gynekologické potíže, příp. těhotenství jako varovný signál možného sexuálního zneužívání atp.
2) Mnohem častější je však to, že problémy spíše pouze tušíme z určitých nespecifických signálů, které na dítěti pozorujeme. Existuje celá škála těchto neurčitých signálů. Důležité je brát v úvahu také věk dítěte.
U miminek a batolat je důležitým varovným signálem, pokud se dítě nápadně v určité oblasti či celkově opožďuje v psychomotorickém vývoji. Existuje sice poměrně široký rozptyl v tom, jak děti dosahují jednotlivé vývojové mezníky, avšak včasná detekce nápadného opožďování může napomoci k včasnému odhalení problému a zahájení příslušné terapie. Jedná se o oblast adaptivního chování (rozvoj dovedností, zvídavost), hrubé motoriky (od zvedání hlavičky až po chůzi), jemné motoriky (vývoj manipulace s předměty), vývoje řeči a sociálního chování.
U školou povinných dětí se kromě výše zmíněných symptomů přidává často jako citlivý ukazatel, že se něco děje, náhlé selhávání ve škole. V jiných případech se objevují problémy s jídlem, záškoláctví, lhaní, krádeže, sebepoškozování, vyhrožování, že si ublíží, konzumace alkoholu či drog, útěky z domova aj.
V dospívání se pak může přidružit problematika typická již pro dospělé – např. první ataka schizofrenie (bludy, halucinace, náhlá změna chování, paranoidní stavy) nebo z oblasti poruch osobnosti (nápadné vybočování mimo normu v oblasti chování, emočního prožívání, vnímání reality či sebepojetí) atp.
Žádný z varovných příznaků není radno podceňovat. Obecně se osvědčuje vzít vážně i to, k čemu máme zpočátku silnou nedůvěru. Důležité je dítěti věřit a stát za ním. Je lépe vyhledat pomoc pro jistotu, než něco zanedbat. Není radno přehlížet např. vyhrožování, že si dítě ublíží. Třeba se skutečně jedná pouze o zatím nejasné vyhrožování, ale postupem času se skutečně dítě může utvrdit v tom, že není bráno vážně, jeho problémy jsou brány na lehkou váhu a počáteční vyhrožování může přejít snadno v konkrétní čin. Navíc téměř s jistotou nám tzv. „vyhrožováním“ dítě chce něco důležitého sdělit. Volá tak o pomoc. Také např. u sexuálního zneužívání je mnohdy tendence dospělých problém nevidět a doufat, že si to pouze namlouváme, příp. že si to dítě vymyslelo. Tento mýtus je nutné vyvrátit – dítě si zpravidla sexuální zneužívání nevymýšlí. Ze všeho nejdůležitější je dítěti věřit. Je pak na odborníkovi, aby podezření potvrdil či vyvrátil. Pokud zůstane takto závažný problém odborně neřešen, nese si dítě nezpracovanou traumatickou událost po celý život. Mnohdy se reakce na trauma projeví až s určitým časovým odstupem, často ve chvíli, kdy to nejméně čekáme.
Motto: Dítě brát vážně a věřit mu a následně se obrátit na odborníka, se vyplácí i v méně závažných případech.